Pohádky o kašli 18. díl – Kašlánek a psí závody

Toníkův kamarád Kuba nemá dost peněz, aby mohl jet s partou na výlet. Pokud ale Kašlánek uspěje na psích závodech, pojede na výlet celá parta. Podaří se mu to?

— — —

V pátek po škole chodívá za Toníkem domů jeho kamarád Kuba. Někdy si kopou s balónem, jindy hrají videohry nebo jen tak blbnou s Kašlánkem zahradě. Když se jednou v podvečer loučili, řekl Toník: „Tak se měj a pozítří v osm na nádraží.“ Na neděli totiž měli s ostatními kamarády naplánovaný výlet na přehlídku závodních aut. Kuba se ale začal trošku ošívat: „Víš… Já… Já asi…“ nemohl se vymáčknout.

„Leze to z tebe jak z chlupaté deky,“ postrkoval ho Toník.

„Já asi nebudu moct jet,“ rozmluvil se Kuba. „Našim se pokazilo auto a musí koupit i novou ledničku. Peníze na výlet mi teď prostě nedají.“ Toník to chápal, ale radost z toho neměl. Slíbili si, že za rok s nimi Kuba určitě pojede.

Toníkovi celý večer vrtalo hlavou, jak to udělat, aby s nimi Kuba mohl v neděli jet. Pak mu padl pohled na leták, který ráno přišel do schránky. V sobotu za městem se konají psí závody. Hlavní výhra: granule na celý rok.

„Kdybys vyhrál, tak bych za peníze ušetřené na granulích mohl Kubovi koupit jízdenku,“ přemýšlel nahlas Toník. „Jdeš do toho se mnou, Kašlánku?“ zeptal se ho rovnou. Kašlánek souhlasně štěknul.

Když druhý den přišli na místo závodů, jejich sebevědomí značně kleslo. Startovní bloky byly plné psů připravených poprat se o vítezství. Kašlánek si našel své místo na startovní čáře a čekal, co se bude dít. Před nastoupené psy a jejich páníčky nakráčel rozhodčí.

„Nyní vám přečtu pravidla,“ zakřičel a všichni ztichli. „Úkolem závodníků je proběhnout celou trať až k velkému dubu, tam vzít štafetový kolík a stejnou cestou se vrátit zpět. Kdo doběhne jako první, získá medaili, prémiové granule na celý rok a věnec buřtů.“

Kašlánek věděl, že v konkurenci o hlavu vyšších psů může jen těžko vyhrát.

„Hej, kamarádi,“ štěkl na ně. „Já vím, že všichni chcete zvítězit, ale rád bych vás o něco poprosil.“

Vysvětlil závodníkům, proč potřebuje doběhnout jako první. Většina psů to chápala a dokonce ho chválila, že chce Toníkovu kamarádovi takto pomoct.

„Stejně se mi dnes nechce moc běhat,“ přiznal se jezevčík.

„Já mám doma medailí, že už se nemůžu v boudě ani pohnout,“ chlubil se ohař.

Velký černý dobrman byl ale zásadně proti: „V žádném případě! Bude to boj na život a na smrt! Ať zvítězí ten nejlepší!“ Kašlánek se ho snažil přemluvit, ale marně.

To už ale rozhodčí začal s odpočtem startu. „Tři, dva, jedna, start!“ Psi s výstřelem vyrazili na trať. Do čela se hned v prvních metrech dostal dobrman. Kašlánek se s ním snažil držet tempo, ale nestačil na něj. Ostatní psi běželi pomaleji, byť je jejich páníčkové vehementně povzbuzovali.

U velkého dubu byl dobrman o dost dřív než Kašlánek. Chňapl do tlamy svůj štafetový kolík, otočil se a rozběhl se do cíle. Když udýchaného Kašlánka míjel, vrazil do něj a posměšně na něj zavrčel: „Amatére.“ Pak přidal na tempu a už, už byl v cíli, když v tom se mu v protisměru zapletl pod nohy jezevčík. Dobrman o něj zakopnul a, jak psi říkají, hodil čumák. Štafetový kolík mu vyletěl z tlamy, odrazil se od země a skutálel se dolů ze svahu. Něž se postavil na své dlouhé nohy a sebral štafetový kolík, Kašlánek ten svůj stačil chňapnout a předběhnout ho. Dobrman se snažil prohru ještě zvrátit, ale marně. Kašlánek proběhl cílem jako první.

Toník skákal radostí do vzduchu: „Jsi pašák, Kašlánku!“ křičel nadšeně na celé kolo.

Při vyhlášení vítězů si Kašlánek vyskočil na nejvyšší stupínek, rozhodčí mu na krk pověsil medaili, položil před něj věnec buřtů a Toníkovi předal velikánský pytel granulí. Kdyby byl Kašlánek člověk, určitě by poděkoval ostatním závodníkům a slíbil by, že příště vyhraje férově. Protože je ale pes, tak chňapnul věnec buřtů a přinesl ho ostatním chlupáčům.

„Kdyby můj pes běhal stejně dobře, jako hltá buřty, byl by to světový šampion,“ poznamenal dobrmanův páníček. Dobrmanovi bylo s buřty v břiše najednou jedno, že závod nevyhrál. Na rozloučenou si s Kašlánkem podali packu a slíbili si, že za rok se znovu potkají na startovní čáře.

Jak Toník slíbil, tak taky udělal. Za ušetřené peníze koupil kamarádovi Kubovi jízdenku a přehlídku závodních aut si všichni užili. Toník ale celou dobu stejně všem říkal, že tu nejrychlejší závodničku nenajdou kluci v žádné garáži, ale v psím pelechu u něj doma.

Sdílejte příběh


Pohádky o kašli Další pohádky

Blog Nezmeškejte žádný příběh

Další dobrodružství Kašlánka a jeho kamarádů se dozvíte příště, přihlaste se do našeho newsletteru a my Vám pošleme vždy novou pohádku.