Pohádky o kašli 14. díl – Kašlánek a podivná nákupní taška

Kašlánek a labuť

Toník s Kašlánkem se tentokrát vydali do Prahy. Vůbec ale netušili, že se jejich výlet promění v záchrannou akci.

Byly to už skoro dva roky, co se Toníkův spolužák Jarda odstěhoval do Prahy. Jeho rodiče tam dostali dobře placenou práci, a tak si musel hledat nové kamarády v hlavním městě. A protože Toníkovi o krásách Prahy Jarda často psal, rozhodl se, že si do ní o prázdninách zajede na výlet. A tak si jednoho rána sbalil pár kousků oblečení, Kašlánkův oblíbený tenisák, koupil pro oba lístek na vlak a vydali se na cestu.

Toník byl v hlavním městě poprvé a hned mu učarovalo. Těch lidí, domů a krásných míst! Karlův most, Pražský hrad, řeka Vltava a Petřín! Celý den chodili po městě a obdivovali památky, malebné výhledy a stánky se suvenýry. Tedy spíš Toník. Kašlánek měl co dělat, aby se vyhnul turistům, kteří se koukali všude, jen ne kam šlapou.

Odpoledne už oba začaly bolet nohy, a tak si zašli do parku u Vltavy na limonádu. U stánku si objednali malinovku a misku s vodou. Zatímco si Toník četl v průvodci, Kašlánek si olizoval unavené tlapky.

Tebe to chození po městě moc nebaví, co?“ zeptal se ho Toník. „Jestli chceš, můžu ti chvíli házet tenisák, ať se trošku proběhneš,“ navrhnul mu.

Kašlánek radostí vyskočil do vzduchu. Toník sáhl do batůžku pro míček a začalo představení. Kašlánek lítal po parku sem a tam, jakoby za sebou neměl nachozené kilometry po rozpálené městské dlažbě. Jeho psích kusů si všimla skupinka japonských turistů, kteří štěbetali: „Foto! Foto! Foto!“ a Kašlánka si fotili.

To mu samozřejmě lichotilo a začal se předvádět. Chytal míček s výskokem a tryskem ho nosil Toníkovi. Jednou to ale špatně odhadl, míček minul, ten se odrazil od trávy a zmizel za kamennou zídkou u břehu.

„Jauvajs!“ ozvalo se zpoza zídky.

Kašlánek opatrně nakoukl na druhou stranu. U břehu se tísnilo stvoření, které připomínalo nákupní tašku s křídly. Zůstal na něj zírat s otevřenou tlamkou.

„To jsi ještě nikdy neviděl labuť obalenou v igelitu? Jen si mě klidně prohlídni! A nezapomeň se zasmát,“ vyprskla na něj dotčeně labuť.

Proč bych se ti smál?“ podivil se Kašlánek. „Vždyť ti ta pláštěnka docela sluší!“

Houby pláštěnka,“ opravila ho. „Plavalo to ve vodě a já se do toho zamotala. U všech svatých, já vypadám. Taková ostuda!“ naříkala labuť.

„Počkej, já ti s tím pomůžu,“ nabídl jí Kašlánek. Vyskočil na zídku, naklonil se nad vodu a chytil igelit do zubů. Párkrát za něj trhnul.

„Opatrně, proboha,“ vyjekla labuť. „Jestli mi zlomíš křídlo, tak rovnou můžu skočit pod splav.“

Kašlánek znovu trhnul, když vtom mu podklouzly packy, zavrávoral a s hlasitým žbluňknutím spadl do vody. Chvíli mu trvalo, než se ve zvířené vodě zorientoval.

„Vlez mi na záda,“ řekla mu labuť.

Kašlánek si myslel, že ho chce urazit, ale pak si všiml, že mu labuť svá záda skutečně nestavuje. Zmáčený Kašlánek na ně vylezl.

Tohle sami nezvládneme,“ řekl Kašlánek. „Pluj k půjčovně loděk, tam nám někdo pomůže!“

„To určitě. Víš, co nám tady lidi provádějí? Hází po nás kameny a tahají za krk,“ postěžovala si labuť.

To už stál u břehu Toník. „Co to tady vyvádíš?“ volal na promočeného Kašlánka, který balancoval na kluzkém labutím hřbetu.

„Podívej na toho kluka, ten ti pomůže,“ přesvědčoval ji Kašlánek.

Nakonec se labuť nechala přemluvit a doplula až k půjčovně loděk. Toník rychle seběhl k molu a pomohl Kašlánkovi na břeh. Pak začal labuti pomáhat z igelitu. Nešlo to moc snadno. Igelit byl zasukovaný a v prstech nepříjemně klouzal. Toník sáhl do kapsy a vytáhl nůž.

„Pomoc, pomoc, chce mě zabít,“ vřeštěla labuť.

Než na ni Kašlánek stihl zavrčet, ať se uklidní, Toník igelit rozřízl a labuť po několika dnech poprvé mohla roztáhnout svá velká bílá křídla.

Foto! Foto! Foto!“ volali japonští turisté a ukazovali na nyní už majestátnou bílou labuť. Té dělala jejich pozornost dobře. Pýřila se a vytahovala krk na všechny strany. Pak labuť odletěla a turisté odešli.

Toník s Kašlánkem už byli na odchodu, když jim nad hlavami zašustila labutí křídla. K nohám jim dopadl Kašlánkův tenisák a něco, co cinklo o chodník. Byla to stará mince. Toník si ji se zájmem prohlížel. Přesně takovou viděl v učebnicích dějepisu.

„Tu jsem našla ve Vltavě u Karlovu mostu. Ať máte památku na Prahu!“ ozvalo se ze vzduchu.

Kašlánku, podívej! Máme suvenýr! Takový, který v žádném stánku neprodávají,“ radoval se Toník.

Když pak z Prahy odjížděli a Kašlánek se díval z okna vlaku, viděl, jak je vyprovází hejno labutí. Všichni cestující si je fotili, ale jenom Toník s Kašlánkem věděli, proč tam jsou. Protože když zvířatům někdo pomůže, tak si to pamatují nadosmrti.

Sdílejte příběh


Pohádky o kašli Další pohádky

Blog Nezmeškejte žádný příběh

Další dobrodružství Kašlánka a jeho kamarádů se dozvíte příště, přihlaste se do našeho newsletteru a my Vám pošleme vždy novou pohádku.