Pohádky o kašli 15. díl – Kašlánek trenérem

Kašlánek trenérem

Když se buldok Ota ocitl v nesnázích, Toník s Kašlánkem mu rádi pomohli. Tentokrát ale bude třeba pomoct i jeho páníčkovi.

— — —

Toník s Kašlánkem se vraceli z procházky, když v tom uslyšeli za jedním plotem unavené vzdychání. Nakoukli přes branku a uviděli zvláštní věc. Dveře, ze kterých čouhal psí zadek.

„Někdo rozpůlil psa! Zavolejte policii!“ vyjekl Kašlánek.

„Haló, je tam venku někdo?“ ozvalo se zpoza dveří. „Můžete mi pomoct? Uvízl jsem a nemůžu tam ani zpátky!“

Kašlánek se uklidnil. Žádný zločin se nestal, jenom jedno zmlsané psisko neodhadlo svou tloušťku. Proklouzl dírou v plotě a vyběhl ke dveřím.

„Tři, dva, jedna, tlačím!“ oznámil Kašlánek a zapřel se tlapkama o psí zadek. Půlka psa v tu ránu zmizela za dveřmi. Za chvíli z díry vykoukla tučná buldočí hlava. Pes se představil. Jmenoval se Otík.

„Díky moc, kdybyste mi nepomohli, trčel bych tu až do rána,“ děkoval pes.

„Do rána? A to by se po tobě nikdo nesháněl?“ divil se Kašlánek.

„Kdepak. Ráno mému pánovi přivezou chlebíčky a limonádu a pak celý den sedí u televize.“

„A to s tebou nikdo nechodí na procházky? Nikdo ti nehází aport? S nikým si hraješ na schovávanou?“ divil se Kašlánek. Otík jen zakroutil svým tlustým krkem.

„Víš co. Stav se zítra k nám, zahrajeme si alespoň na hoňku.“

Pak se rozloučili a Kašlánek proklouznul dírou zpátky za Toníkem.

Druhý den buldok Otík skutečně přišel. Byl už ale značně zadýchaný.

„Ta cesta z vedlejší ulice mi dala zabrat,“ omlouval se.

„To se nedivím, když s sebou musíš vláčet takové tělo,“ odpověděl mu Kašlánek.

Jak se ukázalo, hra na honěnou nebyla úplně ideální volbou. Kašlánek Otíka chytil vždycky, on ho ani jednou. Navíc mezi každým kolem musel slupnout několik granulí. Po pěti kolech se svalil do trávy a těžce oddychoval. Kašlánek si ho ustaraně prohlížel.

„Honit se po zahradě asi nebyl nejlepší nápad,“ zhodnotil Kašlánek. „Budeš s námi chodit na procházky.“ Otík přikývnul.

A skutečně. Když šel Toník s Kašlánkem kolem jeho domu, připojil se. Když ho začaly bolet nohy, otočil se a vrátil se domů. Po několika dnech už zvládl celou procházku a skoro se ani nezadýchal. Za dva týdny už dokázal přeskočit lavičku a dokonce i popoběhnout. Za měsíc byl z Otíka už úplně jiný pes. Jeho velké břicho zmizelo a mohl s ostatními psy dovádět jak štěně.

Když šel jednou Toník s Kašlánkem zase na procházku, u domu stálo auto s velkým nápisem „Veterinář na kolečkách“. Kašlánek se lekl, že se Otíkovi něco stalo.

„Snad jsme to s tím pohybem nepřehnali,“ zapochyboval Toník.

Nakoukli přes plot a uviděli, jak veterinář v bílém plášti prohmatává Otíkovi břicho. Nad ním stál velký pobledlý tlustý chlap a usrkával brčkem limonádu.

„Málo žere a je pohublý. Něco s ním je,“ stěžoval si.

Když to Toník slyšel, ozval se. „Nic mu není. Jenom s námi občas chodí na vycházky, tak trochu zhubnul.“ Otík souhlasně zaštěkal.

„Když jsme ho našli, nemohl ani projít dírou ve dveřích,“ vylíčil Toník veterináři situaci.

„Nechci se vás dotknout, pane Nováček, ale vám by procházka taky neublížila,“ podotknul veterinář. Panu Nováčkovi málem vypadnul chlebíček z ruky. „Váš pes je díky procházkám zdravější než kdy předtím.“

Pár dní panu Nováčkovi trvalo, než se odhodlal, vzal Otíka na vodítko a šel se s ním projít. Nejdřív na krátkou procházku, pak na delší a pak zvládnul stejnou trasu jako Toník s Kašlánkem. Pohyb na něj měl stejný dopad jako na jeho Otíka. Jeho břicho zmizelo a začal se usmívat na svět kolem sebe. Nejvíc se ale usmívá na Toníka s Kašlánkem, když je potká na procházce. Nebýt jich, dost možná by teď seděl sám před televizí a ládoval se chlebíčky.

Sdílejte příběh


Pohádky o kašli Další pohádky

Blog Nezmeškejte žádný příběh

Další dobrodružství Kašlánka a jeho kamarádů se dozvíte příště, přihlaste se do našeho newsletteru a my Vám pošleme vždy novou pohádku.