Pohádky o kašli 12. díl – Kašlánek a vánoční nehoda

„Kdy už budeme jíst? Mám hrozný hlad!“ naříkal celé odpoledne Toník. Aby viděl zlaté prasátko, od rána nejedl. Byl tak hladový, že by se klidně pustil i do Kašlánkových granulí. Díval se z okna na zasněženou zahradu, když vtom uviděl, jak po stromech a keřích poskakuje mihotavé světýlko.

„Zlaté prasátko, mami, vidím ho!“ zaradoval se.

Kašlánek vykukoval z okna, ale nic neviděl. Možná to bylo proto, že psi zlaté prasátko vidět nemůžou, možná proto, že přes den tajně ujídal ve spíži perníčky.

Vzápětí maminka zavolala všechny ke stolu. Popřáli si dobrou chuť a pustili se do kapra s bramborovým salátem. I Kašlánek dostal malý kousek. Sotva Toník polknul poslední sousto, už se dral do obýváku ke stromečku.

„Nejdřív nádobí, potom dárky,“ zastavila ho maminka. Toník nebyl kdovíjaký pracant, ale nádobí po celé večeři měl umyté rychleji než myčka na nádobí.

„Tak už můžu?“ žadonil Toník, když doutíral poslední vidličku.

„Ještě chvilku, musím se podívat, jestli už u nás Ježíšek byl a jestli pod stromečkem vůbec něco nechal,“ řekl tatínek a zmizel v obýváku.

Toník s Kašlánkem netrpělivě čekali, až uslyší zazvonit zvoneček. Místo toho se ozvala rána jak z děla a v celém domě zhasla všechna světla.

„Krucipísek!“ ozvalo se z obýváku. „Podejte mi někdo baterku!“

Všichni začali poslepu prohrabávat šuplíky. Maminka našla alespoň sirky, a tak zapálila svíčky na adventním věnci. Tatínek ho beze slova vzal a šel do sklepa. Po chvíli se vrátil a vůbec se neusmíval.
„Mám pro vás špatnou správu, rodino,“ řekl smutně. „Světelný řetěz, který máme na stromečku, vyhodil elektriku v celém domě.“

„Co budeme dělat?“ zeptala se maminka.

„Musíme počkat, až po Vánocích otevřou obchody, abych mohl koupit nové jističe.“

„Takže letos Vánoce nebudou?“ zeptal se Toník. Tatínek jen smutně přikývl.

Všichni se odebrali do kuchyně. Seděli smutně kolem adventního věnce a pozorovali, jak plamen postupně zkracuje svíčky. Kašlánek přemýšlel, jak by mohl zachránit situaci. Takto Vánoce přece skončit nemůžou! Pak dostal nápad.

Vyplížil se zadním vchodem a vydal se směrem z města. Běžel prázdnými zasněženými ulicemi, až mu u čumáku začal růst rampouch. Přiběhl na samý okraj města, kde stál starý dům s oprýskanou omítkou. Jestli byl někdo doma, nebylo poznat.

Kašlánek zaštěkal.
„Můžeš být ticho? Snažím se tu spát!“ ozvalo se z boudy pod stromem.

„Je někdo doma?“ štěkl Kašlánek. Z boudy vykoukla psí hlava.

„A kdo se ptá?“ zeptal se pes.

„Jmenuju se Kašlánek. Sháním opraváře. Pamatuju si, že tady bydlel pán, co chodil s taškou plnou nářadí. Třeba by nám dokázal pomoct,“ vysvětloval Kašlánek.

„To těžko. Dnes nepracuje, je Štědrý den. Přijď pozítří,“ odpověděl pes a zacouval zpět do boudy.

„Prosím. Sedíme doma po tmě. Ani dárky si nemůžeme rozbalit. Na Vánoce jsem se těšil celý rok,“ žadonil Kašlánek.

„Já se na ně těším celý život a nikdy jsem je nezažil. A teď si dej odchod, snažím se zaspat tu zimu,“ štěkl hořce pes.

„A jak by se ti líbilo, kdybych se s tebou rozdělil o své dárky! Čuchal jsem pod stromečkem a jsou tam pro mě čtyři. Pokud mi pomůžeš, dva jsou tvoje,“ nabídl mu Kašlánek.

Pes zvědavě vystrčil hlavu. Kašlánek mu rychle vysvětlil svůj bláznivý plán.

Pak se vše rozběhlo jak na drátkách. Pes vylezl na hromadu sněhu a skočil za Kašlánkem na ulici. Pak oba začali štěkat tak, že to donutilo pana opraváře vykouknout z okna. Když viděl, že je jeho pes na ulici, vzal si kabát, čepici a s hlasitým hartusením vyběhl ven. Pes se rozběhl směrem, který mu Kašlánek naštěkal. Opravář se vydal za ním. Celou cestu mu hrozil, že mu nedá týden nažrat a za trest mu zmenší boudu.

Když pes doběhl až k Toníkovu domu, proběhl pootevřenými dveřmi až dovnitř do kuchyně. Zadýchaný opravář ho následoval.

„Kde ses toulal, Kašlánku! A koho sis to s sebou přivedl?“ podivil se Toník.

Najednou kuchyň osvítil plamen ze zapalovače. Maminka se lekla, až nahlas vyjekla.

„Nerad ruším takhle na Štědrý večer, ale to moje psisko je jak urvané ze řetězu,“ omluvil se opravář. Pak se zarazil a zeptal se: „Vy držíte černou hodinku? Nebo proč tu máte tmu?“

Tatínek opraváři vysvětlil, co se stalo.
„Nemám tu sice vercajk, ale můžu se na to kouknout, jestli chcete. Stejně nemám doma do čeho píchnout,“ nabídl se opravář.
Stačilo pět minut ve sklepě a světla v celém domě se znovu rozsvítila.

„Vy jste nám zachránil Vánoce!“ jásala maminka. „Jak se vám můžeme odvděčit?“

„Nedala byste mi s sebou kousek kapra? Že bych měl po letech na Vánoce něco jiného než párky,“ řekl stydlivě opravář.

„Kdepak ,s sebou‘! Najíte se u nás! Posaďte se. A my si dáme s vámi,“ rozhodla maminka a začala nandávat druhé kolo pro všechny.

Opravář byl moc rád, že nemusí být na Štědrý večer sám. Z kuchyně se po jídle všichni přesunuli ke stromečku, kde – věřte, nebo ne – byl dokonce i dárek pro neočekávaného hosta.

„Na to, že tu ještě před hodinou byla tma, máme nakonec celkem pěkné Vánoce,“ konstatoval tatínek.

Toník se naklonil ke Kašlánkovi a špitl mu do ucha: „Děkuju, Kašlánku. Zachránil jsi Vánoce.“

Kašlánek jen spokojeně zavrněl a olízl Toníkovi ucho.

Když se opravář se psem rozloučili a odešli, uvědomil si Toník, že i kdyby nedostal žádný dárek, byly by to pěkné Vánoce. Ani ten nejdražší dárek na světě totiž nemá takovou cenu, jako když jsou lidé pohromadě a navzájem si pomáhají.

Sdílejte příběh


Pohádky o kašli Další pohádky

Blog Nezmeškejte žádný příběh

Další dobrodružství Kašlánka a jeho kamarádů se dozvíte příště, přihlaste se do našeho newsletteru a my Vám pošleme vždy novou pohádku.