Pohádky o kašli 11. díl – Kašlánek a skejťáci

Toník ten den nemohl ani dospat. Na své desáté narozeniny se těšil víc jak na Vánoce a prázdniny dohromady. Ráno ještě v pyžamu seběhl do kuchyně, kde na něj už netrpělivě čekali rodiče.

„Milý Toníku,“ ujal se proslovu tatínek, „přemýšleli jsme s maminkou, co by ti udělalo největší radost. Než ti dárek předáme, musíš slíbit, že ho budeš používat opatrně a budeš na sebe dávat pozor.“

Toníkovi se honily hlavou myšlenky, co by to tak mohlo být? Zálesácký nůž? Prak? Kuše?

Toník zakýval hlavou na znamení souhlasu. Tatínek si stoupl na židli a z vrchní police sundal něco, co připomínalo malé žehlicí prkno. Toník vzrušeně roztrhal balicí papír a najednou držel v ruce věc, o které ani nesnil – skateboard! Skákal radostí, objímal rodiče, a aniž by se dotkl snídaně, upalovali s Kašlánkem ven prkýnko s kolečky vyzkoušet.

Popravdě, nešlo to tak hladce, jak si Toník představoval.

„Dívej se, kam jedeš! Drž rovnováhu! A odrážej se pořádně!“ štěkal na něj Kašlánek své rady.

Po chvíli byl Toník celý uřícený a to byl rád, že se na skateboardu vůbec udržel. Bylo mu jasné, že sám od sebe se jezdit nenaučí. Vzpomněl si na partu starších kluků, kteří jezdívají v centru města. Tam by mohl najít nějakého trpělivého učitele.

Na partu skejťáků narazil u obchodního domu, kde se projížděli po rovné hladké dlažbě. Toník nedokázal pochopit, jak dokážou vyskočit, protočit ve vzduchu skateboard, dopadnout zpátky na kolečka a jet dál.

Odhodlal se jednoho z nich oslovit: „Ahoj, já jsem Toník, já jsem dnes dostal skateboard, tak jsem tě chtěl poprosit…“

Skateboardista ho ale přerušil: „Nemotej se tady a běž si radši hrát na písek, prcku!“

Všichni jeho parťáci se zasmáli. Toník se cítil trapně, ale řekl si, že se nenechá odradit. Zkoušel to znova a znova. Po hodině ježdění se cítil víc a víc sebejistě. Občas sice některý ze
skateboardistů prosvištěl kolem a utrousil nějakou rádoby vtipnou poznámku, ale Kašlánek ho pokaždé zahnal hlasitým štěkotem.

Zrovna když si Toník dával pauzu, začali skejťáci skákat ze schodů blízko silnice. Párkrát málem skončili ve vozovce. „To kdyby viděli rodiče, tak by mi ten skateboard nikdy nekoupili,“ řekl si Toník.

Sotva to dokončil, jeden ze skejťáků při doskoku dopadl a div neskončil až na silnici. Všichni si oddechli. Najednou se ale zpoza rohu vyřítilo velké stříbrné auto. Jelo tak rychle, že lidé uskakovali od krajů chodníku. Skejťák si ho ale nevšiml a auto do něj zrcátkem vrazilo tak, že letěl vzduchem a skončil v nedalekém křoví. Auto ani nezpomalilo a řítilo se dál z kopce dolů do města. Všichni se hned seběhli ke zraněnému skejťákovi.

„No tohle! Způsobí nehodu a ani nezastaví? Tohle mu jen tak neprojde!“ zavrčel Kašlánek. Rozběhl se, všema čtyřma naskočil na Toníkův skateboard a vydal se za autem.

Jel z kopce tak rychle, až mu vlály uši. Náskok auta se postupně zkracoval. Pak ale přišlo něco, s čím Kašlánek ani trochu nepočítal. Řidič stříbrného auta šlápl na brzdu. Kašlánek si uvědomil, že nemá ani páru, jak se na tom ďábelském prkýnku zastavit, takže v plné rychlosti narazil čumákem do zadního světla.

Byla to teda pořádná šupa! Řidič zastavil a naštvaně se šel podívat, kdo to do něj narazil. To už ale přibíhal policista, který nehodu náhodou viděl.

„Já to viděl! Byl to pes na skateboardu!“ ihned důležitě hlásil.

„Mně je jedno, kdo to byl. Mě zajímá, kdo mi zaplatí škodu!“ rozkřikoval se řidič.

Strážník se podíval Kašlánkovi na známku na obojku.

„Já si to myslel! Je to Toníkův Kašlánek,“ řekl strážník. „To budou mít jeho rodiče radost. Pojeďte za mnou.“

Strážník naložil otřeseného Kašlánka do auta a vydali se směrem k Toníkovi domů. Když projížděli kolem nákupního centra, všiml si policista hloučku, který stál kolem zraněného skejťáka.

„Co se tady děje?“ křikl na partu kluků.

Ti se na strážníka sesypali a popsali mu, co se před chvílí odehrálo. „To je to auto! Tenhle ho srazil!“ ukazovali kluci na řidiče. Ten se samozřejmě vymlouval. Tvrdil, že si ho museli splést, že stříbrných aut přece po městě jezdí velká spousta a že on navíc jezdí jako andílek.

Kašlánka tohle vymlouvání dopálilo, postavil se na zadní a packou vehementně ukazoval na rozbité zrcátko. To řidiče prozradilo.

Jaký trest si pak odpykal, to nevíme. Víme ale to, že skejťáci vzali Toníka mezi sebe a věnovali se mu tak, až jezdil jako jeden z nich. Zraněný skejťák si chvíli poležel v nemocnici, ale už za dva týdny zase jezdil se svou partou. A Kašlánek? Ten byl předvolán na služebnu, kde dostal vyznamenání za statečnost a také věnec buřtů, protože piráta silnic ještě nikdy nikdo na skateboardu nechytil.

Sdílejte příběh


Pohádky o kašli Další pohádky

Blog Nezmeškejte žádný příběh

Další dobrodružství Kašlánka a jeho kamarádů se dozvíte příště, přihlaste se do našeho newsletteru a my Vám pošleme vždy novou pohádku.