Pohádky o kašli 10. díl – Kašlánek námořníkem

Když se Toník dověděl, že o prázdninách pojede s rodiči do Itálie, div neskákal radostí do vzduchu. Nemohl se dočkat, až na vlastní oči uvidí veliké plachetnice, které znal jen z knížek a televize. Hned první den prázdnin si sbalil plavky, slamák a rybářský prut, nasedl s rodiči do auta a společně se vydali na jih.

První místo, kam Toník s Kašlánkem po příjezdu k moři zamířili, byl samozřejmě přístav. Nemohli se vynadívat na všechny ty krásné lodě, které měly roztodivné názvy jako Atlantis, Dolce Vita nebo Britania. Toník s Kašlánkem se denně hodiny toulali po přístavu, obdivovali luxusní jachty a nahlíželi okýnky do kajut. Když je začaly bolet nohy, sedli si na molo, Toník vytáhl svou malou udičku, nahodil a čekali.

Když takhle jednou posedávali s nohama ve vodě, ozvalo se za jejich zády: „Tady ulovíš leda starou zrezivělou kotvu.“

Toník se otočil a trochu se lekl. Stál nad ním lodní kapitán jak z nějaké dobrodružné knížky. Měl velké svaly, tetování, husté vousy a špinavé potrhané tričko s modrobílými proužky.

„Jestli chceš chytit pořádnou rybu, musíš dál od břehu. Na otevřené moře,“ radil kapitán.
„Jak mám lovit na moři, když nemám loď?“ zeptal se Toník.
„Můžu tě vzít na moji rybářskou loď, jestli se teda nebojíš.“
„Nebojím!“ řekl rázně Toník.
„Já taky ne!“ přidal se Kašlánek. „Můj praděda jednou doplul až na Azory!“ štěkl výchlubně.
„Zítra ráno v pět budete tady. Ani o minutu později!“ řekl kapitán rázně, pak si odplivl a odešel.

Rodiče Toníka nechtěli s rybáři pustit. Přemlouval je celý den. Dokonce i Kašlánek prosebně kňučel. Nakonec mu to povolili, ale měli jednu podmínku – musí mít celou dobu záchrannou vestu. Toník sice protestoval, že správní námořníci žádnou vestu nenosí, ale pokud chtěl na loď, nic jiného mu nezbývalo.

Když ráno přišli na molo, posedávala tam skupinka námořníků. Snídali čerstvé rohlíky a pili kávu z termosky. Hned si začali hrát s Kašlánkem. Pak ale přišel kapitán a bylo po dobré náladě.

„Co se tu flákáte? Mazejte na loď! Řekl jsem, že vyjedeme v pět!“ zařval na námořníky. Ti jen zamručeli a odšourali se na palubu.

Když se loď vzdálila od břehu, námořníci pomalu začali spouštět sítě do vody. Po krátké chvíli něco uvízlo v síti. Kapitán dal rozkaz ji vytáhnout. Několik chlapů vzalo za provaz a začalo síť tahat z vody. Po chvíli bylo jasné, co že to v ní uvízlo. Bylo to malé delfíní mládě. Bezradně se v síti zmítalo a lapalo po dechu.

„Pomoc! Pomoc! Prosím, pusťte mě! Pomoc!“ naříkalo delfíně.
„Je to jen malý delfín, kapitáne. Pustíme ho, chudáka,“ řekl jeden z námořníků.
„Ani náhodou! Víte, jaká je to vzácnost!“ zaradoval se kapitán. „Prodám ho do akvária a vydělám hromadu peněz!“
„Do akvária ne! Prosím! Pomozte mi!“ sténalo delfíně, až mu tekly slzy slanější než moře.

Kašlánek věděl, že musí zakročit. „Delfíni patří do moře, ne do akvária,“ zavrčel, rozběhl se, prokličkoval mezi nohama námořníků a zakousl se do lana, které drželo síť ve vzduchu. Trhnul doprava, trhnul doleva a síť povolila. Delfíně vypadlo na mokrou palubu a sklouzlo do vody. Na chvíli zmizelo pod hladinou, pak se vynořilo, třikrát pláclo ploutví na pozdrav a zmizelo v hlubinách.

Kapitán měl na Kašlánka samo sebou vztek. Nejdřív to vypadalo, že ho i s Toníkem hodí přes palubu. Nakonec jim přikázal, aby zalezli do podpalubí a nepřekáželi. Takhle si Toník ani Kašlánek svou námořnickou premiéru rozhodně nepředstavovali.

Seděli v tmavém vlhkém podpalubí, když v tom se loď nezvykle zatřásla.
„Ty jsi ale strašpytel, Kašlánku! Takové jemné zhoupnutí a ty hned uděláš loužičku,“ smál se Toník a upozorňoval na mokrou skvrnu na zemi. Ale ještě než se Kašlánek stačil ohradit, že on s tou louží nemá nic společného, poznal Toník, že do lodi zatéká. Okamžitě běžel za kapitánem.

„Do lodi teče! V podpalubí je voda!“ volal na něj vzrušeně.
„Cože? Díru zalepit a plnou parou do přístavu!“ okamžitě rozkázal kapitán.
Námořníci seběhli do podpalubí. Jedni popadli nádoby a začali vodu vylívat, další se snažili prasklinu ucpat. Marná práce. Voda prosakovala dál.

Kašlánek vyběhl na palubu, aby se podíval, jak daleko je přístav, když v tom uviděl nedaleko lodi trčet z vody několik hřbetních ploutví. Byla to delfíní rodinka.

„Mami, tati, podívejte, tenhle mi zachránil život!“ vypísklo delfíně.
„Děkujeme za záchranu našeho synka! Jsme tví celoživotní dlužníci,“ děkovali delfíní rodiče.
„Vlastně bych potřeboval pomoct právě teď,“ připustil Kašlánek. Vysvětlil delfínům, v jaké je posádka situaci. „Dej nám dvě minuty!“ odpověděli delfíni a zmizeli pod hladinou.

Přesně za minutu přestala voda v podpalubí stoupat. Dokonce se zdálo, že jí mírně ubývá. Kašlánek strčil čumák do vody a co neviděl! Na prasklině bylo přisáto několik mořských hvězdic a hejno delfínů loď nadnášelo svými hřbety.

Když zdárně dopluli do přístavu a poslední námořník vystoupil na molo, voda se zvířila a loď klesla ke dnu. Kapitán zuřil a nadával jak špaček. A tak se Toník s Kašlánkem rychle vypařili.

Do konce dovolené už do přístavu raději nešli. Každý den trávili na pláži, večer se kochali západem slunce a v dálce na obzoru pozorovali skotačící delfíní rodinku. Kašlánek si vždycky jen povzdechnul: „Na rybářskou loď už mě asi nikdo v životě nepustí, ale za tohle kamarádství to určitě stálo.“

Sdílejte příběh


Pohádky o kašli Další pohádky

Blog Nezmeškejte žádný příběh

Další dobrodružství Kašlánka a jeho kamarádů se dozvíte příště, přihlaste se do našeho newsletteru a my Vám pošleme vždy novou pohádku.